Emoce Hněvu a jídlo
Víš proč jíš?
Jedním z největších jedlíků jsou naše emoce. V minulém čísle jsme si ukázali, jak rozlišit emoční a fyzický hlad.
Dnes si představíme jednu z emocí, která nás nutí k přejídání.
Hněv.
Emoci hněvu zná každý z nás, ale ne každý si ji vždy dokáže přiznat. V naší společnosti není zcela přípustné projevovat spontánně své emoce, hněvat se. Děti se umějí krásně vztekat. Dupou a hází hračkami, brečí, dávají všemožným hlasitým způsobem najevo, že není uspokojena jejich akutní potřeba, přání, představa. Často dítě přepadne vztek ve společnosti, například v nákupním centru nebo na návštěvě. Rodič se zcela přirozeně snaží nastavit dítěti hranice, nebo se zalekne odsouzení a posouzení společnosti a snaží se dítě co nejrychleji uklidnit, ať již slovem, úplatkem, trestem nebo poplácáním přes zadeček. Postupně dítě začne chápat, že pociťovat a projevovat jakoukoliv formu vzteku není v pořádku.
Vidíme-li jako děti hněvajícího se člověka, může nám nahánět strach. Člověk, který nedokáže dlouze přijmout své pocity hněvu a pak „vybuchne“, je nekontrolovatelný a děsí nás. Často se chová iracionálně, hrubě až agresivně. Opět přijímáme, že vztekat se není v pořádku a tuto emoci uzavřeme hluboko v sobě.
Ve světě dospělých nedupeme a neházíme věcmi.
Ve světě dospělých držíme hněv ukryt hluboko uvnitř sebe, tak se to sluší a tak je přijímáno.
Svět dospělých je tak komplikovaný, že dost často nedokážeme projevit svůj hněv ani slovem, nemůžeme si ho z nějakého důvodu dovolit nebo nechceme druhým ublížit. Přesto hněv cítíme a jeho nepřijetím ubližujeme sobě a následně i druhým.
Hněv je neodbytnou součástí našeho Já, stejně jako láska.
Pocit vzteku přichází, není-li některá část našeho života zcela v souladu.
*Přijdeme večer domů, utahaní po celém dni a sotva otevřeme dveře, praští nás do očí nepořádek. Do kuchyně se přebrodíme a zjistíme, že děti opět nevyndaly nádobí z myčky, jak slíbily. Než abychom se s nimi rozčilovali, vyjíme ledničku.
*Nadřízený si vymyslel zcela zbytečnou práci, která podle našeho názoru nemá smysl. Přesto, že s ním absolutně nesouhlasíme a máme na dnešní večer již více než měsíc domluvené setkání s přáteli, musíme zůstat přesčas v práci. Uděláme si kávu a doběhneme si do automatu pro sušenku.
*Zase jsme poslali špatně objednávku, i když jsme si ji po sobě kontrolovali. Po snědení porce oběda se cítíme pořád prázdně, tak si ještě přidáme. Náš žaludek sice křičí, že je sytý, ale když už máme jídlo nandané, tak ho přece nevyhodíme. Po snědení druhé porce se pořád cítíme stejně, tak si ještě dáme bagetku z lahůdkářství, po cestě zpět do práce.
Hněv můžeme pociťovat ve spoustě situací, aniž bychom o této emoci věděli.
Je často schovaný pod jinými emocemi někde hluboko v nás. Jedním z „dočasných“ řešení této frustrace je jídlo. Jídlo nás neodsuzuje ani neposuzuje, uspokojuje naší momentální potřebu a dočasně zahání naši nepřijatelnou emoci.
Prvním krokem jak přestat zajídat svůj hněv je přiznat si ho. Jsme dospělí, nemusíme dupat a házet talíři, stačí nám pochopení a odpuštění. Pokud bude hněv nastřádaný a my budeme mít potřebu řvát, jděme do lesa a křičme z plných plic. Pak s láskou a klidem řekněme druhým i sobě, co nás tak rozhněvalo. Hněv je nositelem informace a následného poznání. Hněv je emoce jako každá jiná a umožňuje nám vidět život z jiné perspektivy. Hněv není špatný a my nejsme špatní, když tuto emoci pociťujeme, když se hněváme. Budeme-li o své emoci hněvu vědět a přijímat ji hned jak přijde, nebude se v nás tato emoce hromadit a my nebudeme mít potřebu hněv ukonejšit jídlem.
Hněv přijde a s pochopením odejde a s ním i nutkavá potřeba ho zajídat.
Vnímejte tedy své emoce a přijměte vztek s láskou, aby mohl s láskou odejít.
